Na co si dát pozor při realizaci střech ...

Vzhledem k množství novostaveb, které se dokončily v minulých letech, začíná přibývat v současnosti velké množství reklamací a problémů při jejich opravách.

Jedná se zejména o nedodržení technických listů výrobce, nekázeň při realizaci detailů, ale bohužel někdy i o nesprávný návrh skladby a tvaru střechy. Pro předcházení vzniku těchto poruch a pro možnost posuzování vzniklých chyb máme už k dispozici první z nástrojů, kterým je aktualizovaná ČSN 73 1901 – navrhování střech. Dalším z nástrojů je aktualizace ČSN 73 0607 – Skládané vodotěsnící konstrukce a revize Pravidel pro navrhování a provádění střech. Většina záručních podmínek výrobků, zejména střešní krytiny totiž vychází z požadavku na provedení dle platných norem v době realizace.

Častou příčinou poruch skladeb střešních plášťů bývá netěsnost, resp. nekvalitní provedení někdy i dokonce absence parotěsné zábrany. Základní podmínkou správné realizace totiž zůstává zajištění vzduchotěsnosti, včetně vzduchotěsného napojení ve všech detailech. Bohužel při zjištění této poruchy bývá po rozkrytí konstrukce zjištěno už i poškození dřevěných prvků, někdy i degradace tepelné izolace. Sanace v těchto případech vyžaduje vyšší odbornost i finanční nároky, které mnohdy převyšují i původní cenu střechy.  

Novým požadavkem na realizaci střech vycházející z normy je zajištění mechanických vlastností a těsnosti pojistné hydroizolační, nově „doplňkové hydroizolační vrstvy - DHV" pod krytinou. Bylo totiž zjištěno, že kromě poruch skládané krytiny, ale i vlivem zejména větru vzniká větší namáhání této vrstvy. Vzniklý podtlak jednak prověřuje dokonalost provedení parotěsné zábrany na straně interiéru, ale současně dochází vlivem větru k zahánění sněhu případně deště pod střešní krytinu a následně tak dochází k vzlínání vlhkosti do vrstvy tepelné izolace v místech volného přesahu fólií a netěsných prostupů. Požadavek na stupeň těsnosti DHV vychází tedy nejen z bezpečného sklonu krytiny, ale zejména ze zvýšených požadavků daných polohou, velikostí a tvarem střechy. Bezpečný sklon vychází z typu navržené krytiny a zvyšuje se v případě, když se jedná například o délky krokví nad 10m, umístění v nadmořské výšce nad 600m.n.m. nebo v nechráněných polohách s větry. Častou chybou bývá umístění svodu například z vikýře na část střechy. Při správném návrhu je těsnost krytiny splněna pouze proti dopadajícímu dešti, nikoliv proti soustředěnému toku vody. Je proto nutné v tomto místě zajistit příslušná doplňující opatření. Pro zvýšení těsnosti DHV jsou na trhu dostupné nové typy hydroizolačních fólií s integrovanou samolepící páskou a pásky pro utěsnění kotvení kontralatí.

Pozor je třeba dávat také na chemické impregnace dřevěných konstrukcí. Roztok, ve kterém se ochranná impregnace nachází může snadno znehodnotit vodotěsnou funkci DHV. K znehodnocení dochází zejména při aplikaci na dřevěné prvky po realizaci DHV nebo při vyplavování při nedostatečném časovém předstihu aplikace impregnace, například při zalaťování střechy čerstvě naimpregnovanými latěmi a deštivém počasí, bez střešní krytiny. Bezpečným řešením je použití moderních materiálů pro DHV, použití tlakových impregnací dřevěných konstrukcí nebo impregnaci nepoužívat a zajistit pro dřevěné prvky správné prostředí i po zabudování do konstrukce (viz. standard západních zemí).

Dalším častým místem poruch střech jsou zaatikové a mezistřešní žlaby. Zde se opět ukazuje, že není možné zajistit těsnost falcovaných plechů při tlakovém zatížení vody při extrémním počasí. Proto je opět nutné zajistit vyšší stupeň těsnosti DHV, případně krizová místa řešit těsnými povlakovými hydroizolacemi. Při aplikaci na bednění je třeba, aby bednění bylo difúzní, tedy nejlépe prkenné. Pozor na nízkodifúzní desky OSB, pod kterými by měla být vytvořena provětrávací mezera. Mezera se vytváří také při požadavku na zajištění těsnosti DHV pod falcovanou krytinou, v této skladbě se pak DHV umísťuje pod touto mezerou (pod kontralatěmi).

Pro zajištění správné funkce a dnes i záruky střešní krytiny je nutné zajistit správné odvětrání. Tloušťka větrací mezery vychází zejména ze sklonu a délky (do 10m). Tomu odpovídá i příslušná velikost přiváděcích a odváděcích větracích otvorů. Pozor ale na zabudovanou případně technologickou, či provozní vlhkost v konstrukci – objektu. Nejpozději při realizaci je nutné normové hodnoty posoudit s reálnými, jelikož například větrací mřížka snižuje velikost přivádějícího otvoru o cca 40% a každý typ větrací tašky má různou velikost větracích otvorů. Dalším snížením tloušťky větrací mezery může dojít při realizaci. Zejména je to zanesení prostoru stavebním odpadem nebo vyboulením podstřešní fólie při instalaci tepelné izolace, případně při expanzi izolační pěny. V tomto případě následně dochází ke stékání vody ke kontralatím, kde při netěsném kotvení latě dochází v místě spoje k zatečením vody do konstrukce. Současně při nedokonalém větrání podstřeší dochází k výraznému snížení životnosti střešní krytiny.

Nově je také v normě upřesněno použití a návrh sněhových zachytávačů. Nejsou již přípustné protisněhové zábrany umístěné pouze podél okapů, ale je nutné realizovat sněhové zachytávače v celé střešní ploše. Dále je nutné střechy doplnit o systém individuální ochrany proti pádu – kotvící zařízení pro pracovníky zajišťující údržbu nebo opravu střechy. U plochých střech je možné vymezit vzdálenost nejméně 1,5m od volného okraje, kde bude pohyb osob vyloučen. V případě volného pohybu osob je samozřejmě nutné plochou střechu opatřit ochranným zábradlím.

Související články:

- Na co si dát pozor při realizaci izolací >>>
- Na co si dát pozor při rekonstrukci >>>